SRAZ OLDFORD KLUBU SK

Místo a datum konání: Bratislava, Svätý Jur  28.- 29.7.2001
Realizační tým: Braňo Pecho, Maroš Segéň, R+R Jančíkovci, Lubo Urban.

Bez obalu musím hned na začátku říct, že Oldford klub nasadil laťku kvality srazů hooodně vysoko. Myslím, že máme co dělat, abychom tuto úroveň dokázali dále rozvíjet. Tak ale teď popořádku.

Na sraz jsem se moc těšil a nejen proto, že tentokrát nebudu ustaraný, uběhaný organizátor, ale pouhopouhý „konzument“. V sobotu ráno před Olympií, kde měly sraz káry z Čech a Moravy, jsem viděl, že se netěším sám. Po obligátním hodinovým zpožděníčku se šestnáct Fordek vydalo směr Blava. Cestou jsme přepadli pár benzínek a po zjištění, že ani na hraničním přechodu nemají slovenské dálniční známky se vydala naše kolona po staré silnici. Alespoň jsme si mohli prohlédnout místní folklór a obyčeje. Do Bratislavy jsme dorazili kolem dvanácté, kdy už měla probíhat hlavní část sobotního programu. Naštěstí na Tesco v Petržalce jsme narazili hned napoprvé, takže kolem půl jedné jsem byl zaregistrován a s pusou plnou chleba ze solí (zdravím krojovanou Álu) jsem si poslechl pokyny k orientační jízdě. No, když jsem uviděl itinerář, 100% jsem počítal s tím, že s Fazol zabloudíme, ale dobrá zpráva je ta, že při spotřebě vozidla bych nedojel dál, než k Balatonu…
Za nějakou chvíli jsem už stál s kaprem na bedně se šikmými nájezdy. Ve 14.07 byla naše posádka odstartovaná. Bylo to fakt jak na rallye, až na to, že při sjezdu z bedny jsem málem na místě zanechal přední SPZ-ku. Vyrazili jsme na 30 km dlouhou trať po Bratislavě. V totálně rozpálené káře od sluníčka to nebyla žádná sranda. Prvních 5 km se Fazol radovala, že se stále držíme trasy. První zakufrování přišlo, když jsme narazili na Míru Kloubce. Společně s novinářskou Feldou  hledali trasu. Naštěstí jsme se vymotali a našli šipku s klubovým oválem. Tyto papíry umístěné na stromech a sloupech na nás vždy působily jako spása. Další posádkou, se kterou jsme společně bloudili byl Míra Peltrám s Dančou. Společně jsme si 3x za sebou prohlédli kanadskou ambasádu a absolvovali masáže zadnic na zpomalovacích retardérech. Konečně jsme našli správnou cestu a vůbec nám pak nevadilo, že jedeme do zákazu. Ten den ráno začali kopat na nějaké ulici, kterou vedla trasa. Kdo nebyl tvrdej, ztratil se. Tak mohla partička od údržby silnic sledovat, jak se jim v ulici bloudí mezinárodní posádky :o).
Pak nás začal pronásledovat Tom Kozel s P7. V uličkách se jim nedalo ujet. Spolujezdec Jura, kterej měl za úkol zjistit značku cigaret na stánku (Marlboro – navíc je měl v kapse), bez mrknutí oka napsal do papíru „Katolické noviny“. Od té doby svým Marlborům jinak neřekne…
Pak jsme společně narazili na kontrolu, kde na nás, kteří jsme byli zblblí z vedra, začali vyzvídat záludné otázky. Odpověděli jsem dobře i bez přítele na telefonu nebo nápovědy z publika. A jelo se. Ne však dlouho. Následovala trasa off-road, kde dostalo snížené Capri pěkně do těla. Pak už zbývala jen trasa kolem nádraží s nadjezdy a podjezdy. Konečně jsme byli v cíli !
Odměnou nám byl stín při prohlídce muzea dopravy a vychlazené lahváče spojené s posezením. Míra Peltrám, tak jak babička z kapsáře, vytáhl k dobru pár jadrných historek. Pak jsme si společně zanadávali na pana doktora idiota Konečného, který z nudy vymyslel pár blábolů, které ze zákona platí od 1. 7. 2001.
V šest se kolona hnula od muzea směrem k okraji Blavy. Ne nadlouho. Po zastavení křižovatky nějakej IDOT v R. Thalii totálně zbořil modrou Granadu Míry Kloubce. Proč zrovna on ?
Otřesení jsme projeli Bratislavou a i když měli kluci policajtský nové vozy BMW, už jsem se necítil bezpečně a pro jistotu jsem každou křižovatku řádně vytroubil. Vyplatilo se to. Málem do mě zleva napálil idiot č.2. Že by Bratislava začala konkurovat Neapoli ?
Konečně jsme dorazili na hotel, dali si večeři a se vzrušením jsme čekali Maroše, který doprovázel Míru. Granada měla kráter ve dveřích za řidičem. Mira Klóbec měl štěstí v neštěstí.
To už pomalu padla tma a my začali pít, zpívat a vést „odborné diskuse“, neodmyslitelně patřící ke srazovým večerům. I když se Peťa Šimek snažil působit se sloganem na tričku: alkohol je nám cizí výchovně, několik sudů se i tak vypilo. Hrála hudba a pak jsme svým totálně falešným Karaoke vyplnili údolí.
Už si ani nepamatuju, v kolik jsme šli spát. Ráno nás vytáhlo sluníčko z postele a když jsem vystrčil hlavu ven z okna, uviděl jsem nejen Libeňáky kráčející na snídani, ale i hezky zeblitou římsu u vzdálenějších sousedů.
Sluníčko pražilo a dopoledne se dalo strávit dvěma způsoby: buďto se ráchat v nezadržitelně hnědnoucí vodě v bazénu anebo kopnout do vrtule a navštívit jeskyně.

Zvolili jsme druhou variantu a vydali se do 30 km vzdálených jeskyní Driny. Po náročném výšlapu nás čekala příjemně klimatizovaná jeskyně (8 st. C), kterou jsme si hodinku procházeli. Některé jeskynní útvary společně se svým nasvícením spíše připomínaly výzdobu výlohy Sex Shopu. Ženám se odtud moc nechtělo, ale čas nás tlačil a my se museli vrátit k obědu. Po příjezdu na hotel se soudružky z kuchyně tvářily, že nic už pro nás nemají. Nakonec z tašek vytáhli kastrůlky a ejhle, něco se náhodou našlo. Jejich rodiny pak ale měly k večeři jen suchej chleba. :o))

Po obědě jsme se skočili osvěžit do hnědé vody a pak hurá na vyhlašování výsledků. Dopadlo to jak to dopadlo, blíže tabulka. Pak vyrazila Libeň na cestu. Morava práskla do bot kolem čtvrté.
Byl to super sraz, bezvadná organizace. Jediná věc, která chmuří vzpomínky je Mirova bouračka, ale s tou nikdo nepočítal.