ITÁLIE 2002 - DOVOLENÁ+SRAZ CAPRI CLUBU ITALIA

Na sraz Capri Clubu Italia jsem se těšil už od února, kdy mi šéf Fiorenzo poslal pozvánku. I když to ještě v březnu vypadalo, že do Itálie pojede kolona snad 20 aut, s blížícím se termínem postupně nadšení opadávalo, takže jsem se nakonec domlouval s Mikim a Marošem. Chtěli jsme to pojmout jako dovolenou u moře a sraz by byl pomyslnou třešničkou na dortu.
Z Brna jsme vyrazili 11.6 ve 21.00 směrem na Vídeň, kde jsme se pak potkali s Marošem a společně pokračovali na Graz. Tam jsme se odpojili, Maroš jel dál a my si našli nocleh. Ráno jsme pokračovali furt na Klagenfurt, kde jsme si udělali výlet k nádhernému jezeru, jehož kaolínově zelená voda lákala k vykoupání. Odpoledne jsme pokračovali na Vilach a Udine a zapíchli jsme to u moře v Lignanu, v kempu Pino Mare, kde posádky z Prahy a Blavy dospávaly probdělou noc za volantem. Čekaly na nás krásné dva dny ve znamení cahtání v moři, opalování a popíjení Lambrusca. Kemp byl poloprázdný, ceny v sámošce jak u nás a my všichni popíjeli ve stínu borovic, v jejichž korunách byly zavěšeny šišky velké jak míč na házenou. Díky Marošovi jsme měli stín i při poledním slunci, protože do kombíka přibalil kromě tuny proviantu i party přístřešek :-) Bylo zábavné sledovat Němce, jak s poklesnutou bradou chodili kolem Taunuse v kombíku a dvou Capri a nahlas vzpomínali na doby minulé. Naše Fordky jim navodili atmosféru 70./80. let.
V pátek ráno jsme ještě umyli auta hadicí v kempové myčce a pak se vydali na více jak 150 km dlouhou cestu do Vicenzy. Jak jsme více vjížděli do vnitrozemí, houstl provoz na dálnici a daleko před Veronou byl kraj ponořen do neprostupného smogu, ve kterém byla viditelnost sotva 300 metrů. Dorazili jsme do Vicenzy, ale zdaleka ještě nebylo vyhráno, protože značení na italských silnicích je spíše symbolické. Marně jsme hledali cestu do Creazza, městečka za Vicenzou, kde se měl odehrát sraz. Místní obyvatelstvo mluvilo pouze rodnou řečí a spíš nás jejich posunky mátly. Navíc se naše posádky navzájem ztratili a každý jel na vlastní pěst.
Konečně jsme objevili ceduli na Vicenzu a za 10 minut jsme tam byli. Nastalo další drama, protože nebyla na trase ani jedna šipka ukazující cestu na místo srazu. Dílem náhody jsme však objevili ohraničenou louku, kde už stálo pár kapříků. Nechal jsem auto ve stínu a šel hledat zbytek kolony. Měl jsem štěstí, narazil jsem na ně skoro hned a nasměroval je na louku.
Konečně jsme si mohli vydechnout ve stínu party přístřešku, který byl ozdoben státními vlajkami. Trošku jsme si pak pochodili mezi vozy z Rakouska, Německa, Maďarska. Jedno Capri (žlutá rozšířená MkI) dokonce dorazilo na vleku za Tranďákem z Litvy (!). Litvani jsou drsňáci, jeli 2000 km a 48 hodin bez zastávky.
 
Skalní sestavu Miki-Eva-Honza-Maroš-Laco-Fazol-Kuba doplnili ještě dvě další československé posádky Janka a Murdy. Den plynul, ale moc se toho nedělo, Italové absolutně nezvládali organizaci a pro cca 100 lidí na louce zajistili 1 záchod v blízké škole (humus) a jednu sprchu po dělnících z nedaleké stavby (!). No, nemohli jsme se tomu divit – typický člen Capri Clubu Italia má 170
cm, 45 kilogramů, je potetovanej od uší po paty, v hubě má jointa velkýho jak mrkev a jezdí v Taunusu. Vozů Capri s italskou SPZ tam bylo 3-4 kousky. Slibovaný program (rockový koncert, rodeo) se měl odehrávat asi půl km od louky, ale v pátek se nic nedělo a navíc to byla akce, co pořádalo město a hošíci se jen chtěli přiživit na programu. Rakušáci to nezvládli a ještě téhož večera to zabalili a my se dohodli, že odjedeme druhý den dopoledne.  Ráno jsme zabalili stany, zhodnotili auťáky hlavně z Německa, a naznali, že je mezi nimi i několik Turbo-Capri. Kromě originálního Werksturbo byly k vidění i úpravy od Suhe, May nebo od Eichberga.

Před obědem jsme práskli do koní a namířili si k 60 km vzdálenému Lago di Garda. Rozpálené interiéry aut jsme zaměnili za křišťálově průzračnou vodu jezera, která nás příjemně ochlazovala až do pozdního odpoledne. Posunuli jsme se do městečka, dali si pizzu a pochodili si po stinných uličkách s malými obchůdky. To už nastal čas loučení, protože Miki s posádkou musel být v neděli v Praze. Maroš s Lacem si šli odpočinout do hotelu a my s Fazol ještě zůstali u vody. Trošku na nás padnul splín, že to tak rychle končí, protože jsme byli s Mikim a Marošem veselá partička. A tak místo toho, abychom přenocovali u Laga, jsme se také vydali na cestu zpět. Dalším důvodem bylo až nesnesitelné vedro, které nás denně doslova mučilo. Přenocovali jsme v Alpách u jezera Hintersteiner See, ke kterému vedla úzká silnička plná serpentin s obrovským převýšením. V noci to moc nebylo poznat, ale když jsme tudy druhý den dopoledne sjížděli, připadali jsme si jak na horské dráze. Rakouskem jsme díky kvalitní dálnici projeli jak nůž máslem a bez potíží dorazili až k přechodu dvořiště. Po projetí hranic ze mě spadlo nervové vypětí (ono není sranda jet starou károu tak daleko) a poprvé po 4 dnech jsem dostal hlad, jak se mi nervama staženej žaludek zase roztáhnul. Byli jsme doma. Hned za hranicí jsme cítili každý výmol špatné silnice, kterou lemovaly odporný cikánský štětky odbarvený na blond nebo stánky s trpaslíkama. Na zahraniční turisty to musí udělat opravdu velkej dojem….
V Jižních Čechách jsme s Fazol strávili odpočinkovej den na chalupě a v pondělí odpoledne se vydali do Brna. Když to shrnu, naštěstí jsem od srazu neočekával žádnej zázrak, byl jen malou záminkou udělat si dovolenou u moře a jezera a projet si Alpy….